Proč neumíme odpočívat aneb když ani dovolená nestačí
Znáte to? Celý víkend jste v podstatě „nic nedělali“, a v pondělí jste přesto bez energie. Nebo spíte dost hodin, a ráno se stejně probouzíte unavení. A stejné je to i o dovolené. Týdny se na ni těšíte. V hlavě si slibujete, že si konečně přečtete knihu, podíváte se na seriál, budete jen tak ležet a nic neřešit. A pak dovolená přijde – a vy najednou uklízíte skříně, odpovídáte na pracovní zprávy a sledujete maily, nebo se prostě jen nemůžete zastavit. Přestože nikam nespěcháte a nikdo od vás nic nechce.
Pokud se v tomhle poznáváte, nejste sami. Odpočívat nás totiž nikdo nikdy pořádně neučil.
Odpočinek jako odměna, kterou si musíme zasloužit
Vzpomínáte na ty tolik poučné věty z dětství? „Nejdřív práce, potom zábava“, „Bez práce nejsou koláče“, „Do toho, půl je hotovo“. Zní neškodně, ale nenápadně se nám dostaly pod kůži a naučily nás jednu věc – že odpočinek si musíme zasloužit. Že přijde až potom. Až bude hotovo.
Jenže to „hotovo“ nepřichází skoro nikdy. Vždycky se najde ještě něco. Ještě jeden e-mail, ještě jeden úkol, ještě jedna věc, kterou „by bylo dobré stihnout“. A tak si pořád říkáme: pak si sednu. Jenže to pak se odsouvá a odsouvá, a odpočinek se tiše mění v odměnu, na kterou nikdy úplně nedosáhneme.
A když se přece jen přinutíme zpomalit a vyčlenit si čas jen pro sebe, přijdou výčitky – Nejsme líní? Neproduktivní? Neměli bychom něco dělat, být užiteční? Tělo si sice na dovolené nebo ve volnu odpočine, ale hlavou nám běží úzkost a neklid dál.
Stres, který je na pozadí
Stresová reakce sama o sobě není chyba – pomáhá nám zvládat náročné situace. Jenže když jsme pod tlakem dost dlouho, tenhle stav napětí se pro tělo stane „normou“. Hlava ví, že má volno. Tělo to ale neví a dál běží v režimu pohotovosti. Většinou nevědomě.
Proto někdy nepomůže ani čtrnáct dní u moře – prostředí se změní, ale ta vnitřní pohotovost jede s námi. Právě proto se často stává, že nepříjemné pocity přijdou paradoxně až na dovolené. Jakmile poleví výkon a rutina, které nás dosud držely v chodu, na povrch se dostane všechno, co jsme dlouho přebíjeli aktivitou – smutek, úzkost, zmatek, prázdnota někdy i fyzická nemoc. Tělo si najednou „dovolí“ ukázat, jak je vlastně unavené.
Co potřebuje naše vnitřní dítě
V psychologii se pro tuhle citlivou, zranitelnou část nás používá pojem „vnitřní dítě“. Nemusí to znít složitě – je to jednoduše ta část nás, která touží po klidu, přijetí a pocitu bezpečí. A naše tělo má v podstatě stejné potřeby jako tělo malého dítěte.
Zkuste si představit malé, hodně unavené dítě. Co potřebuje? Určitě ne další úkol. Potřebuje se schoulit k někomu, komu důvěřuje, a v klidu usnout.
My dospělí jsme se ale naučili spíš přemáhat. Dát si kávu, udělat ještě jednu věc, pak další a další… Přitom ta citlivá část v nás potřebuje úplně to samé, co to malé dítě: bezpečí, klid a přijetí. A tu bezpečnou náruč často musíme dát sami sobě. Říká se tomu sebeláska nebo laskavost vůči sobě.
Odpočinek proto není odměna za to, že jsme podali dost velký výkon. Je to jedna ze základních věcí, bez kterých dlouhodobě nefungujeme.
Jedna z nejčastějších vět, kterou slýchávám od klientů je: Mě nic není, jen jsem poslední dobou hodně unavená a potřebuji dobít baterky.
Malé zastávky, které dělají velký rozdíl
Dlouhodobé přetížení se nedá opravit prodlouženým víkendem. Mnohem víc pomáhá doplňovat energii průběžně, po malých dávkach – klidně ve chvílích, které už v běžném dni máme:
- Po odeslání e-mailu nebo zprávy nehledejte hned další úkol. Na pár vteřin zvedněte oči od displeje a všimněte si, jak právě cítíte.
- Na červené na semaforu povolte ramena a nadechněte se – o něco delší výdech vám pomůže víc než čekání se staženým tělem.
- Než po příchodu domů začnete řešit další věci, na chvíli se zastavte. Vnímejte nohy na zemi a prostor kolem sebe.
Nejde o to dokonale zrelaxovat za třicet vteřin. Jde jen o to na chvíli přestat jet automaticky – a všimnout si co se děje, když se nic neděje. Když na chvíli přestanete něco„dělat“, začnete vnímat okolí i sami sebe. Možná zjistíte, že jste unavenější nebo roztěkanější, než jste si mysleli. Tělo si při takové pauze samo vzpomene, že se má zhluboka nadechnout, a napětí trochu povolí.
Zní to jednoduše, skoro banálně – ale takové drobné zastávky mají na život překvapivě velký dopad. Den plný krátkých pauz je klidnější a vyrovnanější. A i když večer můžete být unavení, mysl bude jasná a čistá – což se pak odrazí i v klidnějším spánku a příjemnějším probuzení.
Když si tělo potřebuje odpočinout hlouběji
Někdy ale drobné pauzy během dne nestačí – protože únava už není jen o jednom náročném týdnu, ale o dlouhodobém stresu a vnitřním přetížení, se kterým si tělo samo neporadí. V takových případech může hodně pomoci jemná doteková práce s tělem, jako je kraniosakrální terapie.
Klientům často říkám, že během terapie nemusí vůbec nic. Nemusí nic podávat, nic řešit, nic vydržet. Mohou si dovolit jen být.
A právě v takové chvíli si člověk často poprvé po dlouhé době uvědomí, jak moc byl vlastně unavený – nejen tělesně, ale hlavně psychicky. Přichází uvolnění, ticho, klid. Někdy přijde hluboký klid, pocit tepla nebo tíhy, jindy člověk usne. A někdy se navenek nestane vůbec nic viditelného – i to je v pořádku.
Odpočinek nejde odškrtnout, dá se jen dovolit
Nejde o to se naučit dokonale odpočívat – to by byla jen další disciplína. Jde spíš o to postupně si dovolovat malé chvíle, kdy nemusí být všechno hotové, všímat si únavy dřív, než nás úplně skolí.
Pokud máte pocit, že vaše tělo zůstává ve střehu, i když by už mohlo odpočívat, může vám kranio terapie pomoci znovu si připomenout, jaké to je opravdu se zastavit. Ne jako odměnu za to, že jste dost dlouho vydrželi – ale jako běžnou, přirozenou péči o sebe.
Síla se totiž často nerodí z toho, že pořád jedeme dál. Mnohem častěji se vrací právě v klidu.