6 důvodů proč jít na kranio terapii

kranio

„Co je vlastně to kranio?“ Tuhle otázku slýchám často.

Naprosto laicky a jednoduše řečeno – je to harmonizace celého nervového systému.

Technika spočívá v jemném tlaku rukou na oblast hlavně kolem a na páteři, kde “protéká” mozkomíšní mok.

Tímto jemným dotekem vstupujeme do vzájemného dialogu beze slov a z pozice hlubokého klidu, což může někomu připadat, že se nic “neděje” a terapeut “nic nedělá”.

Po pár minutách, kdy si na to zvyknete a hlavně si dovolíte nic nedělat a ani žádné “dělání” neočekávat,  vznikne prostor k nastolení rovnováhy v těle, jak emoční, tak mnohdy i fyzické. Tělo je chytré a samo ví, co je pro něho nejlepší, když mu mozek (a naše myšlenky) do toho “nekecá”. Buňkám v těle také neříkáme co, jak a kdy mají dělat, ony to ví!. 

Jak to probíhá?

Ležíte oblečení na lehátku nebo matraci na zádech a relaxujete (nejlépe se zavřenýma očima). Je navozena příjemná atmosféra a klidné prostředí.  Může, ale nemusí hrát hudba. Jsou zapáleny svíčky, případně je místnost provoněna uklidňujícím olejem z aroma lampy.

Terapeut se jemně dotýká na různých částech těla (např. na hlavě, páteři, v oblasti pánve apod.), zjišťuje pohyblivost a rytmus kostí, mozkomíšní tekutiny, membránového systému a pak za pomoci působení svých rukou navozuje rovnováhu v těle.

Cílem terapie je harmonizace vnitřního prostředí, hluboká relaxace a návrat ke zdraví.

Proč na to jít?

  1. Zharmonizuje tělo.
  2. Navodí pocit klidu.
  3. Dodá potřebnou energii.
  4. Zlepší náladu.
  5. Detoxikuje tělo – je třeba hodně pít.
  6. Odstraní nebo zmírní bolesti.

Kdy je tato metoda vhodná?

  • při stresu, únavě a poruchách spánku,
  • při depresích, úzkostech a vyčerpání,
  • pro uvolnění traumatických psychických, emočních i fyzických zážitků,
  • při bolestech hlavy a migrénách,
  • při psychosomatických potížích (např. bolesti zad, zažívací obtíže..),
  • při rekonvalescenci po operacích, úrazech a jinak těžkých stavech,
  • jako podpora v procesu osobního růstu.

Uvažujete, že byste kranio terapii vyzkoušeli na vlastní kůži? Klikněte na odkaz níže a objednejte se.

O naplňování našich potřeb…

Potřeby
 
Dnes ke mě přišla klientka na konzultaci a následnou kranio terapii.
Důvod byl, že už podruhé v jejím životě se s ní rozešel muž, kterému obětovala vše a ona nabyla dojmu, že je s ní zřejmě něco špatně, když ji opouští muži, kterým ona dává vše. 
 
Krom jiného jsme narazily na téma naplňování svých potřeb.
Spousta žen (i mužů) udělá pro druhé první poslední, dělají to s láskou a nadšením, ale ve finále se vše otočí proti nim a jsou samy. Kde je tedy zakopaný pes? V nenaplnění vlastních potřeb a neschopnosti si o ně říct.
 
Jako první věc je třeba si uvědomit jaké jsou vlastně moje potřeby? Co vlastně očekávám a co chci? Buď ve vztahu anebo v práci, v rodině anebo i sama od sebe. A myslet v tomto směru opravdu velkoryse vůči sobě, nedělat kompromisy a nespokojit se s ničím menším.
 
Dobrým příkladem v tomto ohledu, jsou “zlatokopky”. Ty ženy naprosto přesně ví, co chtějí, umí si o to říct a jdou za tím a nespokojí se s ničím menším. Není skutečně nic špatného na tom “chtít víc a to nejlepší”. Samozřejmě v souladu s naší morálkou, etikou a ne manipulativním a nadřazeným způsobem.
 
Nicméně cesta k tomuto vnitřnímu rozhodnutí je mnohdy dlouhá a než nám to dojde, musíme si projít různými úskalími, zničujícími vztahy a nechat svoji sebehodnotu zašlapat opravdu hluboko. Vždyť nás od mala učí být hodnou holčičkou, být skromná, myslet na druhé víc než na sebe, to je přece sobecké a být vděčná za to nebo koho, co mám, vždyť všude je něco, že?
A přitom právě všichni ti partneři a lidé kolem nás, co nás využívají a šlapou po nás, nám vlastně dávají neocenitelný dar. Učí nás, že už máme říct : DOST, já si zasloužím víc! A skutečně máte plné právo chtít víc!
Mimochodem – víte co znamená být sobecký? Sobě se ctí! 👌
 
A jak jsem tak jela domů a přemýšlela nad onou úžasnou dámou a v duchu jí přála, ať tu svoji hodnotu nalezne, objevila jsem “náhodou” článek o jedné silné, sebevědomé ženě, která opravdu věděla, co chce a dokázala si o to říct a vstoupila i do dějin – Madame de Pompadour!
Jako inspirace je to zajímavé čtení👌.

Potřeby jsou kořeny pocitů.

Soudy o druhých jsou v podstatě vyjádření našich vlastních nenaplněných potřeb. 

Například když někdo řekne: “Ty mi nikdy nerozumíš”, ve skutečnosti říká, že jeho potřeba pochopení není naplňována. Nebo když manželka řekne: “Ty jsi pořád v práci, tak asi máš svou práci raději než mě”, tak říká, že její potřeba intimity, potřeba blízkosti být s druhým není naplněna.

Když své potřeby vyjadřujeme nepřímo tím, že používáme hodnocení, přirovnání, posuzování, ostatní pravděpodobně slyší kritiku. A když lidé slyší něco, co jako kritika zní, mají sklon k tomu se buď bránit anebo přejít do protiútoku.

Když své potřeby vyjádříme přímo, zvýšíme šanci na jejich naplnění.

Je třeba si uvědomit jednu věc. Pokud nebudeme přikládat význam našim potřebám, asi to nebude dělat ani naše okolí.

Svá přání, ohledně našich potřeb, bychom měli formulovat jasně a hlavně pozitivně. Pokud se vrátím k příkladu s manželkou, kterou trápí, že její muž je víc v práci než doma, tak ne zrovna pozitivně formulované přání může být: “Přeji si, abys nebyl pořád v práci.”

Manžel vyhoví jejímu přání, usoudí, že má pravdu a zapíše se kurzu tenisu. To zřejmě nebylo přání, kterého chtěla dosáhnout. Sice se snažila vyjádřit svoji potřebu a přání, ale nedokázala to formulovat pozitivně a jasně.

Kladně a jasně formulovaná potřeba by v tomto případě mohla vypadat takto: “Přála bych si, abys alespoň dva večery v týdnu trávil doma se mnou a s dětmi.”

Naše přání by mělo být formulováno skutečně jako přání nebo prosba. Ne jako rozkaz. Pokud druhá strana bude mít pocit viny, když nám nevyhoví, nejedná se o prosbu, ale o rozkaz. Aby právě nedošlo ke špatnému pochopení, můžeme do naší prosby zahrnout sdělení, že chceme, aby našemu přání vyhověli jen pokud sami chtějí.

Záměrem takovéto komunikace není měnit lidi a jejich chování tak, aby bylo po našem. Jde spíše o to vytvářet vztahy založené na vzájemné empatii, upřímnosti, důvěře a respektu, které nakonec naplní potřeby všech.

Proč neumíme přijímat?

přijímání

Opět o DÁVÁNÍ – PŘIJÍMÁNÍ.

To téma stále není plně pochopeno🤔.

Minule jsme si vysvětlili, co znamená skutečně dávat. Během víkendového kurzu se silně otevřelo téma přijímání.
Oba partneři “strašně” rádi dávali a oba měli velký problém přijímat. Potom ovšem to dávání nedává smysl😐.
“Když já ho chci potěšit, tak to vždycky nějak vydržím.”
“No já vím, že ji dělá radost se mě dotýkat, tak ji tu radost nechci kazit a nic neříkám.”

Prosím vás, je třeba si uvědomit jednu věc.
Tím, že dovolíme druhým o nás plně pečovat a uspokojovat naše potřeby jim prokazujeme laskavost a je to pro ně DAR od nás🎁!


Když jsme vnímavější a láskyplnější k lásce druhých a jejich péči o nás, tím víc vidíme, jak se snaží být nám užiteční. A je skutečně láskyplné jim to umožňovat.👌💖
Bylo by pro vás naplňující dávat (dotek, pozornost, pomoc, dar…), když byste věděli, že ten druhý “to tak nějak přetrpí” aby nám udělal radost? Asi ne, že. Tak proč to děláme my druhým?

Tím, že budeme plně přijímat jejich doteky, pomoc, pozornost, podporu…jim dáváme prostor k tomu, aby jejich srdce byla naplněna pocitem užitečnosti a lásky k nám. My přece také rádi dáváme…👌💖.

Lidé si občas myslí: “To je ale sobecké a obtěžující, kdybych někomu dovolil aby mi byl nápomocný nebo pečoval o moje potřeby.”
Ve skutečnosti to znamená být velkorysý. Velkorysost je ochota sdílet svůj život s ostatními. Je to dar druhým, umožňovat jim, aby mohli projevovat svou lásku k nám💖🙏🏻.

Důmyslné umění jak skutečně “dávat”.

dotek

Za pár hodin přijde pár na kurz masáže pro partnery💑. Využívám času než přijdou k malému zamyšlení…

Motivací ke kurzu bylo naučit se dotýkat partnera tak, aby se mu to líbilo a našel v dotecích zalíbení. Paní se mi svěřila, že miluje dávání doteků, navíc pracuje jako fyzioterapeutka a její muž doteky “nemusí”. Ona sama prý také raději dává než dostává..
Při jejím vyprávění mi naskočil v hlavě‼ 

Skoro všichni “strašně” rádi dávají. Cokoli. Doteky, pozornost, pomoc a radu(mnohdy nevyžádanou)…

Ale umíme opravdu dávat?


Jsem dotekový terapeut tak se budu momentálně držet oblasti dávání doteků.

Jak to tedy udělat, aby naše “dávání” bylo skutečně pro druhé tak blahodárné, že se nám budou doslova blahem rozpouštět pod rukama? 🙄😉

Nechtějte pomáhat (dávat) – to v první řadě.

Ano, uznávám, odvážná výzva😮.

Pokud se snažím pomáhat druhým skrze dotek, tak ten vlastně nemá žádnou kvalitu a energii. Naši pozornost směřujeme spíš na problém v těle klienta či toho koho se dotýkáme. Nejsme uvolnění ani my ani náš partner či klient. V profesní praxi je toto zaručený návod jak vyhořet. Po 4-5 masáži jsme úplně vyčerpaní 👎🏻.

Navíc lidé, kteří tak rádi pomáhají druhým nedokáží vlastně pomoci sami sobě a skrze nabídku služby druhým či přes dotek hledají určitou kompenzaci svého nedostatku. Hledají naplnění, uznání, pochvalu, ocenění, očekávání,že mi to druhý vrátí, sebelásku či respekt . A svým způsobem si nevědomky berou, nedávají.

Pokud chceme docílit toho, aby náš dotek byl léčivý, je třeba vnímat jen své tělo, při doteku se zaměřit co se děje v mé kůži, v mém těle a ladit se tak na harmonii, jemnost a klid. To stačí samo o sobě, aby náš dotek byl léčivý, harmonizující a transformační.
Tím pádem nerozlišujeme, které energie jsou moje a které klienta či partnera.


Měli bychom cítit své tělo, potěšení a naplnění z doteku👌. Potom už nepotřebujeme vnější reakce jako jsou slastné povzdechy našich klientů, srdcervoucí díky za naše služby či jiné vnější projevy uznání a pochvaly. Je to samozřejmě příjemné a každého to potěší, ale už na tom nejsme závislí a nemrzí nás, když to druzí nedělají.

Pokud cítím ve svém těle (během masáže např.) slast, blaho, spokojenost, tak VÍM, že jsem odvedla dobrou práci.
Navíc – pokud připustím, že jsme jednota se vším, tak komu tedy vlastně chci pomoci? A jsme opět u toho, že mám být v sobě, ve svém těle. Tím nejlépe “pomůžu” druhému (asi na tom “všichni jsme jedno” něco bude, že … ).

Naučte se brát.

Kdo neumí si brát neumí ani dávat. To znamená, že musíme umět naplnit naše potřeby (ve všech oblastech života od sexuality až po uznání a respekt) a umět si o ně říct. Pokud to neumíme, tak si velice často spíše bereme skrze dotek než abychom dávali a projeví se to na kvalitě našeho doteku.

Naše těla jsou velmi inteligentní (a těla žen zvlášť) a okamžitě poznají, že “tady něco nehraje”. Také se dle doteku dá okamžitě poznat, zda to maséra baví či nikoli. Zda je dotek od srdce💖.

Nicméně braní je velice zdravé a léčivé a jediné co je třeba je souhlas partnera či klienta, popřípadě nastavení si hranic. Ale o tom jindy….😉👌.

No, chtěla jsem být stručná ale nějak to neklaplo 🙄😉. Díky, pokud jste dočetli až sem 🙏🏻😉.

Mirka Slívová

Krize jako dar – rozhovor s Bohem

krize jako dar

Bůh: Jak se dnes cítíš?

Já: Nic moc. Teda snažím se… víš jak… ale už pár dní… vlastně týdnů… no vlastně měsíců pořád s něčím bojuju.

Bůh: A s čím?

Já: Strach, otázky jistoty a ten hrozný pocit, že prostě nevím. Minulost už není, budoucnost ještě není a já vůbec nevím co mám dělat.

Moje hlava to přesně všechno ví, ale pořád sklouzávám do pochybností, úzkosti a strachu. Ačkoli naprosto přesně vím, že „jsem v procesu“, že je vše tak já má být, tak stále nepřichází ten pocit klidu a uvolnění. Jen někdy. Takové záblesky.

Bůh: A co s tím děláš?

Já: No bojuju. Ale někdy už prostě nevím jak. Nebo vlastně vím. Vše pustit. Plynout s proudem jak se všude říká a píše. Ale jak? Není to pro mě vůbec jednoduché pustit kontrolu nad vším. Já jsem člověk, který si vlastně celý život budoval právě ten pocit mít nad vším kontrolu.

Ale jedno musím přiznat…

Bůh: Hmm…

Já: Já vím přesně co mi ten proces spustilo. To je asi to jediné co mě drží a svým způsobem uklidňuje. To uvědomění, že VÍM, proč to je. Ikdyž vůbec netuším kam to vede. Je v tom paradox. To uvědomění, že vím, mě naplňuje klidem. Realita kolem mě mi klid nedává.

S tímto vědomím jsem začala spoustu věcí ve svém životě měnit sama s rizikem, že nevím co přijde. Prostě jsem se před pár měsíci rozhodla žít v pravdě. A řekla jsem si: „Jdu do toho ať přijde cokoli“. No občas je to i sranda. Skutečně pozor na to co si přejeme😉. Můj přístup k pravdě spočíval i v tom, že jsem vyslovila přání vrátit co nejšetrněji ke své původní barvě vlasů. Stalo se. Polovina vlasů mi vypadla. Nechala jsem se ostříhat. Skutečně nejšetrnější způsob 👌🤦‍♀️.

Víš, ono je s tímto postojem docela zábavné pozorovat svět a lidi kolem. Všichni mají – s prominutím – plnou hubu pravdy. Co to je, která je „ta“ pravá, zaručené návody jak k ní dojít. Ale všimla jsem si, že nežijí v integritě. Jejich myšlenky, slova a činy se rozchází. Nejsou s tím v souladu. Něco řeknou, udělají pravý opak a myslí to v podstatě úplně jinak.

Já za tu dobu pochopila, že je to hlavně o tom žít tu pravdu. A hlavně když se nikdo nedívá. Být v první řadě pravdivá sama k sobě. Není to jednoduché to v sobě nalézt, ale je to zajímavé, co se najednou člověk o sobě doví.

Zjistila jsem, že pokud něco řeknu nebo udělám co není v souladu s mojí duší, nebo je tam nějaký kalkul, třeba i na nevědomé úrovni, tudíž to nevychází od srdce a z lásky – vždy se mi to vymstí. Buď věci nejdou jak bych chtěla anebo je mi jinak naprosto jasně naznačeno, že „takto tedy NE“.

Pořád jdu cestou pokus – omyl. Ale je to poučné. Nutí mě to před jakýmkoli činem se hluboce zamyslet a položit si základní otázku PROČ. Proč chci něco udělat, říct nebo napsat. A odpověď, že to pomůže ostatním mě neuspokojí. Touto jednoduchou otázkou se doberu k pravému a pravdivému důvodu. A pak dle toho jednám. Je to zajímavý proces.

Bůh: Tak se vlastně dá říct, že se učíš vlastní zkušeností. Nemáš to načtené, ani ti nikdo neradí, ale poznáváš tu „svoji“ pravdu sama. Asi se ti ten proces zdá dlouhý a náročný, ale co to je pár měsíců v posunu vědomí? Myslím, že jsi za docela krátkou dobu ušla velký kus cesty. Nemyslíš?

Já: Ano. Když se ohlédnu zpět, tak rok, dva ten posun je skutečně velký. Jen jsem asi netrpělivá a přijde mi to dlouho. No, další věc na které se dá pracovat – netrpělivost. Pořád je co dělat, viď?

Bůh: Ano, to je. Ale nemusí to být přece dřina, námaha, pot a slzy… 👌😉.

Já: To je pravda. Když jsem se vědomě rozhodla žít v pravdě, přidala jsem k tomu ještě přání konat nebo nacházet ve všem radost a potěšení. A pokud mi to radost nepřináší, nebo mě to nebaví. Nedělám to.

A přitom jsem si všimla jedné věci. Začalo mi být jedno co si o mě myslí ostatní. Bylo to pro mě překvapivé. Já si totiž myslela, že ten program „co si o mě druzí myslí“ už nemám. Měla jsem za to, že „toto“ už mám zvládnuté. Cesta pravdy mi ukázala, že ne. Přistihla jsem se, že jsem váhala nad něčím, co jsem chtěla zveřejnit a na pár minut jsem se zamyslela „co na to řeknou ostatní a že v jejich očích to bude blbost“. V tu chvíli mi došlo, že „program“ stále mám.

Začala jsem na tom opět vědomě pracovat. Jde to pomalu, ale jde. Pokud skutečně z hloubi srdce cítím, že něco chci říct, udělat, napsat, komentovat, zveřejnit – udělám to. A už neřeším reakce. Má to zajímavý efekt – žije se mi lépe! 👌

Bůh: Ale že těch programů je, co?

Já: No to mi povídej… 😉🤦‍♀️.

Bůh: Jak jsi správně řekla – pořád je na čem pracovat.

Jak tě tak poslouchám, tak si vedeš docela dobře. Umíš nalézt odpovědi a řešení sama v sobě. Nehledáš je někde venku nebo u někoho.

Tak mohu se zeptat proč vedeme tento rozhovor?

Já: Asi pravdu, co…?

Bůh: …jak jinak 👌

Já: Cítila jsem chuť napsat článek. Věděla jsem o čem. O tom jak to mám právě já a co s tím dělám. Jenže já raději mluvím než píšu, tak jsem nevěděla jak to napsat. Napadl mě rozhovor s tebou.

A taky jsem si říkala, že by to mohlo pomoci ostatním zvládat těžké chvilky … 😏😉.

Ale hlavně ten rozhovor pomohl mě. Už chápu, že ne nadarmo se říká, pomůžeš sobě, pomůžeš i ostatním. Jak si tak povídáme, vrací se mi do duše klid a víra v sebe. Zaměřuji se na to co skutečně reálně JE a co mám. Ne co si MYSLÍM.  A mám toho hodně. Nejen materiálně, ale hlavně v sobě. Ačkoli myšlenky se mě snažily přesvědčit o opaku.

Bůh: Tak se tě tedy zeptám znovu. Jak se dnes cítíš?

Já: Bože! No výborně! Jak jinak? 🧘🏻‍♀️👌

7 důvodů proč jít na Reiki masáž

Reiki masáž

„Co je vlastně to reiki?“ Tuhle otázku slýchám často od svých klientů.

Nesnáším odpověď na otázku otázkou. Ale v tomto případě to dělám také…

  • Cítíte únavu ačkoli spíte 8 hodin?
  • Jste podrážděni a nevíte proč?
  • Řvete bezdůvodně na psa nebo na děti?
  • Rozčílí vás každá maličkost?
  • Prožíváte úzkostné stavy?
  • Potřebujete dobít baterky a nevíte jak?

Stejně jako propíchnutá pneumatika, máte někde v těle defekt kudy vám uniká energie. A ten je třeba zacelit.

Reiki je to zázračné lepidlo v podobě přikládání rukou na (nebo nad) vaše tělo. Jedná se o masáž, kdy  ruce nedělají žádný pohyb nebo tah. Jen se skrze ně nechá proudit energie tam, kde je třeba. A je natolik inteligentní, že sama ví, kde to je.

A to není vše co umí…

Působí zároveň na 3 úrovních:

  1. Na fyzické tělo:

 – najde místo úniku energie,

 – postižené místo zacelí a léčí celou okolní oblast,

 – automaticky nastolí v těle rovnováhu,

  – odstraní nebo zmírní fyzickou bolest,

  – dodá energii orgánům a ty začnou fungovat jak mají,

  – spustí samo léčící proces v těle – nemoci ustoupí.

  1. Zamává i s psychikou:

odstraní energetické bloky, které způsobují změny nálady,

odbourá traumata z minulosti,

najde zdroj psychického a emocionálního stresu a ten  rozpustí.

  1. Dotkne se i duše:

– jemně vás navede na správnou cestu,

– otevře vaši intuici,

– zlepší mimosmyslové vnímání,

uvolní vaše myšlenky což může vést ke změně přístupu k životu a životního stylu.

Jak to probíhá?

Ležíte oblečení na zádech a ruce maséra se přikládají na nebo nad vaše tělo směrem od hlavy k nohám.

Proč na to jít?

  1. Zklidní mysl.
  2. Zharmonizuje tělo.
  3. Navodí pocit klidu.
  4. Dodá potřebnou energii.
  5. Zlepší náladu.
  6. Detoxikuje tělo – je třeba hodně pít.
  7. Odstraní nebo zmírní bolesti.

Jednou a dost nestačí.

Tak jako u každé jiné terapie či masáže, jednomu se uleví okamžitě, jinému se může po reiki udělat hůř.

Reiki má nejsilnější účinek první 3 dny. Následujících 10-14 dnů probíhá samo léčení těla. Po uplynutí této doby je vhodné reiki masáž zopakovat, v závislosti na tom jak se cítíte.

V rámci duševní hygieny doporučuji si tuto masáž dopřát 1x měsíčně.

Uvažujete,že byste Reiki vyzkoušeli na vlastní kůži?

Příběhy z praxe

Chci se s vámi podělit o pár příběhů z mé praxe, kdy ” obyčejná ” masáž, vedená ovšem neobyčejně skutečně změnila vnímání reality a proběhla transformace na hluboké úrovni.

Příběh první –  přišel asi 35 letý sympatický muž, říkejme mu třeba Jirka. 

Hned v úvodu mi řekl, že vlastně ani nepřišel na masáž, ale že četl na mém webu o bodyworku a vyjádřil záměr pomocí práce s tělem a myslí se ” vnitřně ” spojit se svojí vdanou milenkou. Dotyčná dáma totiž vztah bez vysvětlení ukončila a nekomunikuje s ním.  Věděl ovšem o ní, že je nakloněná alternativním metodám a také, že dokáže ” telepaticky komunikovat v meditaci ” . 

Ačkoli on sám na meditace ” moc není ” , jak mi sdělil. 

Nicméně už nevěděl kudy kam a chtěl vyzkoušet i něco neobvyklého. Co bylo zásadní – neměl žádné očekávání a byl smířený i s tím, že se třeba nestane nic. Jak sám řekl – ” Co nejhoršího se může stát ? No, přinejhorším se poprvé v životě nechám masírovat .” S úsměvem dodal …. 

Při úvodním rozhovoru jsme se dohodli jak bude masáž probíhat a co musí ” udělat ” on. A následovala samotná cesta do jeho nitra pomocí vedené meditace, vizualizace a doteků.

Po masáži asi 5 minut vůbec nepromluvil, koukal do stropu a ani se nehnul. Pak ” spustil ” asi 30 minutový monolog …. dopodrobna mi vylíčil co se ” odehrálo “. ” Ona mě vůbec nepustila ke slovu a já jsem si tak poprvé v životě uvědomil, že jsem taky člověk a lidská bytost a že je jen na mě komu a jak dovolím se mnou zacházet ” krom jiného řekl . Jeho vyprávění končilo slovy, že co chtěl vědět už ví a že si vše nakonec ” vyříkali ” a pochopil její jednání a ona zas vyslechla jeho. 

Příběh druhý – mladá , asi 26 letá krásná slečna, říkejme jí třeba Monika.

Moc toho nenamluvila. Jen řekla, že jí zaujaly moje stránky a ráda by vyzkoušela netradiční masáž, ale nikdy by nešla k muži a proto si vybrala mě.

U úvodního rozhovoru jsem jí nabídla možnosti a vysvětlila práci se záměrem – co to je , k čemu je dobrý a co má dělat ona. Souhlasila. Nebylo nutné ,aby mi ho sdělovala, jen jsem ji vybídla ať se ho po dobu masáže ” drží ” . Následovala samotná masáž s vedenou meditací na začátku.

Po skončení masáže říkala , že se cítí skvěle uvolněně a děkovala za příjemně strávené odpoledne. A odešla. 

Na druhý den mi od ní přišel mail. Při jeho čtení jsem se neubránila slzám a musím přiznat, že její slova mě naprosto dostala.

Napsala mi, že měla velkou obavu z dotyků od někoho cizího a i proto zvolila mě jako ženu. Zároveň však přišla i proto, že jí doteky neskutečně chybí. Svěřila se, že ve svém životě i v práci si musí vše sama zařizovat a spoléhat se jen na sebe a postrádá jemnost, něžnost a ženskost – a lásku. Jak sama k sobě, tak také od okolí.

Někdy používám při masáži zvuky . V tomto případě to byla zvonkohra Koshi. Napsala, že to byl přesně ten moment, kdy ji zvuk zvonkohry ” odstřelil ” do jiné reality a ocitla se v jiném světě kde se cítila v bezpečí, milovaná a přijatá. V tomto stavu nechala plynule rozvíjet příběh a záměr dle pokynů, které jsem ji na začátku dala. 

Pod mýma rukama se odehrával neskutečně krásný až mystický zážitek . Dle toho co napsala, se spojila se svojí duší, se svým JÁ . Ikdyž to možná ani netušila. Povídala si se svým JÁ proč přišla a co vlastně chce – naučit se sebelásce a uvěřit tomu, že je krásná a žádoucí žena , že je dokonalá tak jak je a má plné právo lásku také přijímat, nejen dávat. A vyjádřila přání potkat muže, který by ji miloval přesně takovou jaká je.

Dostávalo se jí jasných odpovědí na její otázky , přesného vedení a v dialogu s ní byl ” vytvořen ” přesný popis muže, který naopak hledá přesně takovou ženu jako je ona. 

Bylo toho hodně co napsala, ale s ohledem na její anonymitu a diskrétnost jsem ve zkratce napsala jen to podstatné. 

Toto je jeden z nejsilnějších zážitků s jakým jsem se ve své praxi zatím potkala a já jsem neskutečně vděčná, že jsem u toho mohla být.

Třetí příběh – asi 55 letý charismatický muž , dejme tomu pan Karel, zřejmě ve vedoucím postavení , přišel s přáním projít ” Cestu poznání ” .

U úvodního rozhovoru mi řekl, že už nějakou dobu jde cestou osobního a duchovního růstu k čemuž využívá také psychedelických prožitků, včetně holotropního dýchání. Nyní by rád vyzkoušel něco nového. 

Jelikož u psychedelik se vždy pracuje se záměrem, věděl o co jde a záměr měl jasný – integrovat vše co díky duchovnímu rozvoji poznal do pracovní oblasti. Jak sám řekl : ” Nejraději bych svým zaměstnancům a manažerům naordinoval 2 hodiny meditací denně , ale to by na mě koukali jako na blázna a přišel bych o svoji autoritu. ” Svěřil se, že chtěl skončit s prací, protože díky rozšířeným stavům vědomí viděl nesmyslnost korporátního světa , ale zároveň ho práce baví a věří tomu, že je na správném místě a lze oba světy – jak korporátní tak duchovní – sloučit. 

To co následovalo se dá nazvat hlubokým energetickým léčením. 

Masáž v délce 3 hodin se nám ” protáhla ” na hodin 5 a asi by nebyl problém pokračovat další 2 hodiny. 

Došlo k hlubokým vnitřním prožitkům a odstranění energetických bloků, což se projevovalo i fyzicky . Pán se klepal a doslova ze sebe ” setřásával ” vše, co už nepotřeboval. Jak sám potom řekl, cítil, že z něho odchází neskutečné černé balvany a vnímal jak mu pomáhám se toho zbavit, což ho prý uklidňovalo. 

Asi poslední hodinu jsme oba strávili v naprosté nehybnosti, klidu a vnitřního míru , kde jsem se i já dostala do hlubokého meditativního stavu bez prostoru a času. 

Než odešel řekl, že už ví jak vše spojit a integrovat, objal mě, poděkoval a odešel. 

Tak to bylo jen pár zajímavých střípků z mé praxe a cítím vděk, že jsem mohla být jejich součástí.

Práce na sobě je nikdy nekončící proces a všichni máme do konce života co dělat. Když se ale řekne ” práce ” většina lidí si představí nějakou dřinu a úsilí.  A přitom to lze i příjemným ” nicneděláním ” a jen ” ležením ” a nechat ” pracovat ” naše podvědomí. Důležité ovšem je mu to vůbec dovolit . Chce to víru a otevřenou mysl.