Jmenuji se Mirka Slívová a jsem spokojená, zdravě sebevědomá žena.

Ovšem než jsem k tomuto poznání došla, musela jsem ujít více než třicetiletou cestu různých překážek. A tak vím, jaké to je, projít životem, kdy má člověk pocit, že tomu nikdo nerozumí a nikdo mu nepomůže – protože přesně to jsem si prošla sama.

Narodila jsem se jako nechtěné dítě svobodné matce, která vše řešila alkoholem. Když mi bylo sedm do mého života vstoupil další človíček v podobě mého bratra. Tehdy mi skončilo dětství, aniž vlastně kdy začalo, a následovala celodenní péče o dítě, přerušovaná jen povinnou školní docházkou.

Není proto divu, že jsem sfouknutím 18 svíček na dortu a s čerstvým maturitním vysvědčením, zároveň opustila domov a vdala se.

S manželem jsme byli naprosto dokonalým prototypem socialistické rodiny. Do roka po svatbě se nám narodil syn, nyní dospělý, naprosto úžasný mladý muž, oba jsme byli zaměstnáni ve státním podniku. Manžel ve výrobě a já v administrativě. Plnili jsme vzorně normy na skvělých 110% a za své úsilí jsme od podniku dostali byt a pravidelně jsme oba obsazovali první místa na nástěnce „Nejlepší pracovník měsíce“.

Tuto dokonalou idylku nám narušila sametová revoluce!

Byla jsem naprosto oslněna a ohromena všemi možnostmi, které se najednou nabízely. Nabyla jsem přesvědčení, že jsem se narodila proto, abych vedla lidi ve stylu „rozděl a panuj“ a fascinovala mě moc a majetek.

Omezoval mě systém pouhého zaměstnance a ve finále i samotné manželství. Dala jsem výpověď.  Nic tak nestálo v cestě mé hvězdné podnikatelské a manažerské kariéře. Postupně jsem prošla několika vzdělávacími kurzy a pročetla spousty knih ve stylu „bohatého a chudého táty“ a samozřejmě chtěla být na té „správné“ straně čtverce. Stala se ze mě vysněná podnikatelka a manažerka v luxusním kostýmku, s telefonem věčně u ucha, která nic nestíhá…a to vše jsem považovala za štěstí.

Pýcha předchází pád!

Přišel nevyhnutelný a postupný propad na dno.

Jako první se rozpadlo manželství, následovala práce a s tím spojená ztráta všech jistot. Zkoušela jsem se sice párkrát ještě postavit na nohy a podnikat v různých oborech, vše bylo ale marné. Vždy nastal krach.

Stále více mě opouštělo to odhodlání, nadšení a chuť začínat stále znovu. Jediné co mě nikdy neopustilo byl můj smysl pro humor, ironii, sebeironii a touha pochopit v tom všem smysl.

Přišlo „náhodné“ setkání s moudrou ženou, která mi řekla: „Jsi tady proto abys sloužila ostatním.“ Vůbec jsem nechápala o čem mluví…

Nicméně tato věta se mi vryla pod kůži. Sice jsem tomu moc nerozuměla, ale začala jsem si klást otázku: „Jak?“

Skutečně platí, že v momentě, kdy člověk učiní rozhodnutí, celý vesmír se spojí, aby mu pomohl.

A tak jsem byla „dovedena“ do dalších kurzů a  dostaly se ke mě další knihy. Tentokrát, ale ne se zaměřením na moc vnější, ale na tu vnitřní… 

Dostala jsem se k filosofii tantry, budhismu a zenu. Poznala hloubku a sílu lidského doteku nejen na těle, ale hlavně na duši. 

Začala jsem účinek lidského doteku studovat a vzdělávat se v tom. Tím se mi otevřela cesta komplexního (holistického) způsobu práce s energetickými centry člověka (reiki a kranio terapie, energetické léčení).

Přišlo pochopení pravého významu slova „sloužit“.

„Pracovat znamená sloužit, sloužit znamená žít a žít znamená milovat, protože kvůli tomu nám byl život dán. Kdo nežije,
aby sloužil, neslouží, aby žil.“ (José Carlos Bermejo)

Nějakou „shodou náhod“ jsem se ocitla v koučovacím výcviku zaměřeným na pomoc ze závislostí na čemkoli (recovery koučink). Díky tomu jsem pronikla do síly svépomocných skupin a terapeutické práce. Postupně jsem se učila pracovat i s tématem traumatu – a to i s využitím vlastní žité zkušenosti. Ne z knih, ale zevnitř. Stala se ze mě terapeutka a koučka.

Doba Covidu mě překvapivě přinesla další možnosti. Prošla jsem ročním terapeutickým výcvikem a spoluzaložila svépomocnou skupinu Adrianu na pomoc ženám, které prošly nějakým typem sexuálního násilí. Z vlastní zkušenosti vím, že o tomhle se těžko mluví nahlas – a možná právě proto vím, jak důležité je vytvořit naprosto bezpečný prostor pro sdílení.

Život je rozmanitý a vesmír má opravdu velký smysl pro humor, když nás k cíli vede někdy zvláštními cestami..

Nyní svou práci chápu jako poslání a do slova a do písmene jako službu druhým.

Každého, kdo ke mě přijde, vnímám jako dar něco nového poznat. 

Nikdy to není „jen“ kranio nebo „jen“ terapie. Je to vždy vzájemně obohacující setkání dvou lidí na stejné úrovni – bez hierarchie, bez rozdílu mezi tím, kdo dává, a tím, kdo přijímá. Právě tady se děje to skutečné léčení. Není důležité to „vidět“, ale „cítit“.

Možná na začátku našeho setkání přijdete s úmyslem se uvolnit, zrelaxovat, načerpat energii a sílu, ulevit si od bolesti fyzické i psychické nebo se společně zamyslet jakým směrem chcete dál v životě pokračovat…

…a troufám si říct, že budete odcházet s pocitem hlubokého odpočinku, vyčištění hlavy, spadnutí balvanu ze srdce, s vnitřním klidem a nějak lehcí…a ještě pár dnů budete přemýšlet nad tím co se vlastně s vámi dělo…a vše najednou začne dávat smysl.

Možná jste se v některých místech tohoto příběhu poznali. A pokud ano, možná je i pro vás čas dopřát si chvíli, kdy nemusíte nic „dělat“ a jen být.