Přišla ke mně atraktivní, asi čtyřicetiletá žena. Už na první pohled byl vidět rozpor – její oblečení působilo tvrdě, uzavřeně a odtažitě, zatímco z její tváře, gest a pohybů vyzařovala neobyčejná jemnost a půvab. Sama později přiznala, že oblečení je pro ni ochrana a štít. Jak ale ležela a postupně se uvolňovala, jako by jí z tváře spadlo minimálně deset let.
Nesla si toho v sobě hodně. Vyrůstala v prostředí, kde se nesmělo polevit, uznával se pouze bezchybný výkon a dokonalost po všech stránkách a tu přísnost si od té doby nosí sama v sobě – nevěří si, velmi kriticky hlídá svůj vzhled, má v sobě pocit, že není ničeho hodna, protože není dost dobrá a je už unavená z toho, jak ji ten vnitřní kritik ovládá život.
Pracuje nicméně na sobě. Vyzkoušela různé techniky a přístupy, pochopila, že vše začalo už v dětství, naučila se odpustit otci.
Mluvily jsme o práci s myšlenkami , o odpuštění, o tom, jak moc si toho na sebe nakládáme sami.
Na konci terapie řekla, že to bylo snad poprvé, co byla zcela bez myšlenek a v naprostém klidu a míru. Je těžké slovy popsat a vysvětlit, co přesně se v tu chvíli děje, samotnou mne to vždy překvapí a dojme a slýchám to častěji, než bych čekala.
Cítím vždy vděčnost za to, že u takových chvil mohu být. Moje práce není o tom něco na někom měnit, ale vytvořit a udržet bezpečný prostor, kde se to může samo stát.