Umíte si představit svou nejlepší možnou budoucnost?

Seděla jsem u Kališova jezera a psala. Patnáct minut. Bez zastavení. Bez opravování. Představovala jsem si svoji nejlepší možnou budoucnost. A stalo se přesně to, co jsem od toho cvičení čekala – a ještě trochu víc.

Skoro každý z nás chce být šťastný a spokojený. To zní jako banalita, ale zkuste se na chvíli zastavit a domyslet, co to v praxi znamená. Většina z nás totiž zároveň něco na svém životě nemá ráda – práci, která nebaví, vztah, který skřípe, dny, které jen tak ubíhají– a přesto s tím skoro nic neděláme. Ne z lenosti. Spíš proto, že si tu lepší verzi vlastně neumíme pořádně představit. Když se zeptáte sami sebe „co vlastně chci?“, odpověď často zůstane mlhavá.

A přitom to není tak, že bychom si neuměli představit vůbec nic. Katastrofické scénáře nám jdou skvěle – v mysli si dokážeme naprosto dokonale rozehrát, co všechno se může pokazit, jak to dopadne špatně, čeho se máme bát. To zvládneme automaticky. Ale představit si to nejlepší, co chceme, a hlavně si to vůbec dovolit chtít? To už nám tak snadno nejde. A přesně o tomhle to cvičení je.

Poslední týdny se tomuto tématu věnuji intenzivně – jsem v Akademii Osobní vize a procházím jedním z jejích cvičení krok za krokem. A protože mě ten proces sám o sobě dost překvapil, chci se o něj podělit.

Co je „nejlepší možné já“

Cvičení, které za tím stojí, se v pozitivní psychologii nazývá Best Possible Self – nejlepší možné já. Princip je jednoduchý: na chvíli si představit, že váš život probíhá tak dobře, jak jen to jde, a pak o té budoucnosti souvisle píšete – 15 minut, bez přestávky, bez ohledu na gramatiku nebo to, jestli to dává úplně smysl. Doporučuje se dělat to denně po dobu jednoho až dvou týdnů. A hlavně píšete v přítomném čase, ne v budoucím.

Není to cvičení „na sny“. Jde v něm o to zvážit všechny důležité oblasti života – práci, vztahy, zdraví, koníčky, prostředí, ve kterém žijete – a napsat, co by se v nich v té nejlepší možné budoucnosti odehrávalo. Čím konkrétnější přitom jste, tím víc z toho získáte. Není účelem utíkat od současnosti do fantazie. Je to spíš způsob, jak si dovolit na chvíli přestat počítat překážky a místo toho se ptát: kam bych vlastně chtěla dojít?

Tato metoda má za sebou docela solidní výzkumné zázemí – poprvé byla popsána už v roce 2006 a od té doby ji zkoumaly desítky studií po celém světě, od univerzitních studentů až po pacienty s chronickou bolestí. Napříč velmi různorodými skupinami se objevuje podobný vzorec: lidé, kteří pravidelně psali o své nejlepší možné budoucnosti, uváděli po čase víc pozitivních emocí, větší pocit smysluplnosti a někdy i zlepšení nálady, která přetrvává i měsíce po skončení cvičení.

Proč nám to nejde samo od sebe

Zajímavé je, proč tohle cvičení vlastně funguje. Nejde o naivní pozitivní myšlení nebo přesvědčování se, že „všechno bude dobré“. Jde spíš o to, že když si budoucnost dovolíme popsat dostatečně konkrétně, začneme si díky ní ujasňovat vlastní priority. Najednou vidíme, čeho si na životě opravdu ceníme – a co nám naopak vadí natolik, že bychom to nejraději nechali za sebou.

A přesně tady vzniká ten paradox, o kterém jsem mluvila na začátku. Umět pojmenovat nespokojenost je jedna věc. Umět si představit, jak by to mělo vypadat jinak – a hlavně si to dovolit chtít, bez pocitu, že je to moc troufalé, sobecké nebo nereálné – je úplně věc jiná a mnohem těžší. Většina z nás tento druhý krok nikdy pořádně neudělá. Buď proto, že na to nemáme čas, nebo proto, že se bojíme zklamání, když se ta představa nesplní. Cvičení tohle obchází jednoduše: nedává vám to za úkolový plán. Dávám vám za úkol jen napsat, jak by to mohlo vypadat.

Jak to bylo u mě

Psala jsem venku, u Kališova jezera. Otevřený blok a patnáct minut na časovači. Čekala jsem, že budu psát o práci a o tom, jak bych chtěla, aby vypadal můj běžný den. To se taky stalo. Co mě ale překvapilo, bylo to, kolik dalších věcí se do toho psaní vloudilo úplně samo – detaily, které jsem si nikdy vědomě nepromýšlela, a přesto tam byly, jako by na mě celou dobu čekaly. Vztahy, prostředí, drobnosti kolem každodenního rytmu. Nic z toho jsem si „nevymýšlela“. Prostě to vyplynulo, jakmile jsem dala mysli volnost a přestala kontrolovat, jestli to zní rozumně.

To je asi to nejcennější, co mi tohle cvičení zatím dalo (mám zatím dva zápisy a docela se těším jaké budou další) – ne konkrétní odpovědi, ale ten pocit, že ta představa už ve mně nějak byla. Jen jsem jí dosud nedala prostor.

Zajímavé bylo i to, co se mi do psaní vkrádalo, když jsem se přestala soustředit jen na okolnosti – práci, bydlení, denní rytmus – a nechala mysl zabloudit k tomu, jakým člověkem v té budoucnosti vlastně jsem. Ne co mám, ale jaká jsem. Jaké mám vlastnosti, jak reaguji, když je těžko, jak mě vnímají ostatní? Tahle rovina se do textu dostávala sama, aniž bych si ji vyloženě předsevzala psát. Nejlepší možná budoucnost totiž není jen o tom, co se kolem nás děje, ale hlavně o tom, kým se v ní stáváme.

Co si z toho vezmete?

Pokud tohle čtete a napadá vás, že byste to taky chtěli zkusit, klidně začněte jednoduše. Najděte si patnáct minut, kdy vás nikdo nebude rušit, a pište souvisle o tom, jak by vypadal váš život, kdyby se odvíjel tím nejlepším možným způsobem. Jaká by byla vaše práce? S kým byste trávili čas? Jak by vypadal váš běžný den od rána do večera? A klidně jděte i o krok dál – vlastně v té budoucnosti už jste – jaké vlastnosti máte? Jak vás vnímají lidé kolem vás? Nekontrolujte se, nemažte, jen pište. A pokud vám to sedne, zkuste to opakovat několik dní po sobě – právě opakování prý je to, co dělá největší rozdíl.

Není potřeba věřit na zázraky ani čekat, že se vám hned všechno splní. Stačí si na chvíli přestat představovat, co všechno nejde, a zeptat se sami sebe, co by vlastně šlo.

Tak co, taky to zkusíte?