O naplňování našich potřeb…

 
Dnes ke mě přišla klientka na konzultaci a následnou kranio terapii.
Důvod byl, že už podruhé v jejím životě se s ní rozešel muž, kterému obětovala vše a ona nabyla dojmu, že je s ní zřejmě něco špatně, když ji opouští muži, kterým ona dává vše. 
 
Krom jiného jsme narazily na téma naplňování svých potřeb.
Spousta žen (i mužů) udělá pro druhé první poslední, dělají to s láskou a nadšením, ale ve finále se vše otočí proti nim a jsou samy. Kde je tedy zakopaný pes? V nenaplnění vlastních potřeb a neschopnosti si o ně říct.
 
Jako první věc je třeba si uvědomit jaké jsou vlastně moje potřeby? Co vlastně očekávám a co chci? Buď ve vztahu anebo v práci, v rodině anebo i sama od sebe. A myslet v tomto směru opravdu velkoryse vůči sobě, nedělat kompromisy a nespokojit se s ničím menším.
 
Dobrým příkladem v tomto ohledu, jsou “zlatokopky”. Ty ženy naprosto přesně ví, co chtějí, umí si o to říct a jdou za tím a nespokojí se s ničím menším. Není skutečně nic špatného na tom “chtít víc a to nejlepší”. Samozřejmě v souladu s naší morálkou, etikou a ne manipulativním a nadřazeným způsobem.
 
Nicméně cesta k tomuto vnitřnímu rozhodnutí je mnohdy dlouhá a než nám to dojde, musíme si projít různými úskalími, zničujícími vztahy a nechat svoji sebehodnotu zašlapat opravdu hluboko. Vždyť nás od mala učí být hodnou holčičkou, být skromná, myslet na druhé víc než na sebe, to je přece sobecké a být vděčná za to nebo koho, co mám, vždyť všude je něco, že?
A přitom právě všichni ti partneři a lidé kolem nás, co nás využívají a šlapou po nás, nám vlastně dávají neocenitelný dar. Učí nás, že už máme říct : DOST, já si zasloužím víc! A skutečně máte plné právo chtít víc!
Mimochodem – víte co znamená být sobecký? Sobě se ctí! 👌
 
A jak jsem tak jela domů a přemýšlela nad onou úžasnou dámou a v duchu jí přála, ať tu svoji hodnotu nalezne, objevila jsem “náhodou” článek o jedné silné, sebevědomé ženě, která opravdu věděla, co chce a dokázala si o to říct a vstoupila i do dějin – Madame de Pompadour!
Jako inspirace je to zajímavé čtení👌.

Potřeby jsou kořeny pocitů.

Soudy o druhých jsou v podstatě vyjádření našich vlastních nenaplněných potřeb. 

Například když někdo řekne: “Ty mi nikdy nerozumíš”, ve skutečnosti říká, že jeho potřeba pochopení není naplňována. Nebo když manželka řekne: “Ty jsi pořád v práci, tak asi máš svou práci raději než mě”, tak říká, že její potřeba intimity, potřeba blízkosti být s druhým není naplněna.

Když své potřeby vyjadřujeme nepřímo tím, že používáme hodnocení, přirovnání, posuzování, ostatní pravděpodobně slyší kritiku. A když lidé slyší něco, co jako kritika zní, mají sklon k tomu se buď bránit anebo přejít do protiútoku.

Když své potřeby vyjádříme přímo, zvýšíme šanci na jejich naplnění.

Je třeba si uvědomit jednu věc. Pokud nebudeme přikládat význam našim potřebám, asi to nebude dělat ani naše okolí.

Svá přání, ohledně našich potřeb, bychom měli formulovat jasně a hlavně pozitivně. Pokud se vrátím k příkladu s manželkou, kterou trápí, že její muž je víc v práci než doma, tak ne zrovna pozitivně formulované přání může být: “Přeji si, abys nebyl pořád v práci.”

Manžel vyhoví jejímu přání, usoudí, že má pravdu a zapíše se kurzu tenisu. To zřejmě nebylo přání, kterého chtěla dosáhnout. Sice se snažila vyjádřit svoji potřebu a přání, ale nedokázala to formulovat pozitivně a jasně.

Kladně a jasně formulovaná potřeba by v tomto případě mohla vypadat takto: “Přála bych si, abys alespoň dva večery v týdnu trávil doma se mnou a s dětmi.”

Naše přání by mělo být formulováno skutečně jako přání nebo prosba. Ne jako rozkaz. Pokud druhá strana bude mít pocit viny, když nám nevyhoví, nejedná se o prosbu, ale o rozkaz. Aby právě nedošlo ke špatnému pochopení, můžeme do naší prosby zahrnout sdělení, že chceme, aby našemu přání vyhověli jen pokud sami chtějí.

Záměrem takovéto komunikace není měnit lidi a jejich chování tak, aby bylo po našem. Jde spíše o to vytvářet vztahy založené na vzájemné empatii, upřímnosti, důvěře a respektu, které nakonec naplní potřeby všech.