Krize jako dar – rozhovor s Bohem

Bůh: Jak se dnes cítíš?

Já: Nic moc. Teda snažím se… víš jak… ale už pár dní… vlastně týdnů… no vlastně měsíců pořád s něčím bojuju.

Bůh: A s čím?

Já: Strach, otázky jistoty a ten hrozný pocit, že prostě nevím. Minulost už není, budoucnost ještě není a já vůbec nevím co mám dělat.

Moje hlava to přesně všechno ví, ale pořád sklouzávám do pochybností, úzkosti a strachu. Ačkoli naprosto přesně vím, že „jsem v procesu“, že je vše tak já má být, tak stále nepřichází ten pocit klidu a uvolnění. Jen někdy. Takové záblesky.

Bůh: A co s tím děláš?

Já: No bojuju. Ale někdy už prostě nevím jak. Nebo vlastně vím. Vše pustit. Plynout s proudem jak se všude říká a píše. Ale jak? Není to pro mě vůbec jednoduché pustit kontrolu nad vším. Já jsem člověk, který si vlastně celý život budoval právě ten pocit mít nad vším kontrolu.

Ale jedno musím přiznat…

Bůh: Hmm…

Já: Já vím přesně co mi ten proces spustilo. To je asi to jediné co mě drží a svým způsobem uklidňuje. To uvědomění, že VÍM, proč to je. Ikdyž vůbec netuším kam to vede. Je v tom paradox. To uvědomění, že vím, mě naplňuje klidem. Realita kolem mě mi klid nedává.

S tímto vědomím jsem začala spoustu věcí ve svém životě měnit sama s rizikem, že nevím co přijde. Prostě jsem se před pár měsíci rozhodla žít v pravdě. A řekla jsem si: „Jdu do toho ať přijde cokoli“. No občas je to i sranda. Skutečně pozor na to co si přejeme😉. Můj přístup k pravdě spočíval i v tom, že jsem vyslovila přání vrátit co nejšetrněji ke své původní barvě vlasů. Stalo se. Polovina vlasů mi vypadla. Nechala jsem se ostříhat. Skutečně nejšetrnější způsob 👌🤦‍♀️.

Víš, ono je s tímto postojem docela zábavné pozorovat svět a lidi kolem. Všichni mají – s prominutím – plnou hubu pravdy. Co to je, která je „ta“ pravá, zaručené návody jak k ní dojít. Ale všimla jsem si, že nežijí v integritě. Jejich myšlenky, slova a činy se rozchází. Nejsou s tím v souladu. Něco řeknou, udělají pravý opak a myslí to v podstatě úplně jinak.

Já za tu dobu pochopila, že je to hlavně o tom žít tu pravdu. A hlavně když se nikdo nedívá. Být v první řadě pravdivá sama k sobě. Není to jednoduché to v sobě nalézt, ale je to zajímavé, co se najednou člověk o sobě doví.

Zjistila jsem, že pokud něco řeknu nebo udělám co není v souladu s mojí duší, nebo je tam nějaký kalkul, třeba i na nevědomé úrovni, tudíž to nevychází od srdce a z lásky – vždy se mi to vymstí. Buď věci nejdou jak bych chtěla anebo je mi jinak naprosto jasně naznačeno, že „takto tedy NE“.

Pořád jdu cestou pokus – omyl. Ale je to poučné. Nutí mě to před jakýmkoli činem se hluboce zamyslet a položit si základní otázku PROČ. Proč chci něco udělat, říct nebo napsat. A odpověď, že to pomůže ostatním mě neuspokojí. Touto jednoduchou otázkou se doberu k pravému a pravdivému důvodu. A pak dle toho jednám. Je to zajímavý proces.

Bůh: Tak se vlastně dá říct, že se učíš vlastní zkušeností. Nemáš to načtené, ani ti nikdo neradí, ale poznáváš tu „svoji“ pravdu sama. Asi se ti ten proces zdá dlouhý a náročný, ale co to je pár měsíců v posunu vědomí? Myslím, že jsi za docela krátkou dobu ušla velký kus cesty. Nemyslíš?

Já: Ano. Když se ohlédnu zpět, tak rok, dva ten posun je skutečně velký. Jen jsem asi netrpělivá a přijde mi to dlouho. No, další věc na které se dá pracovat – netrpělivost. Pořád je co dělat, viď?

Bůh: Ano, to je. Ale nemusí to být přece dřina, námaha, pot a slzy… 👌😉.

Já: To je pravda. Když jsem se vědomě rozhodla žít v pravdě, přidala jsem k tomu ještě přání konat nebo nacházet ve všem radost a potěšení. A pokud mi to radost nepřináší, nebo mě to nebaví. Nedělám to.

A přitom jsem si všimla jedné věci. Začalo mi být jedno co si o mě myslí ostatní. Bylo to pro mě překvapivé. Já si totiž myslela, že ten program „co si o mě druzí myslí“ už nemám. Měla jsem za to, že „toto“ už mám zvládnuté. Cesta pravdy mi ukázala, že ne. Přistihla jsem se, že jsem váhala nad něčím, co jsem chtěla zveřejnit a na pár minut jsem se zamyslela „co na to řeknou ostatní a že v jejich očích to bude blbost“. V tu chvíli mi došlo, že „program“ stále mám.

Začala jsem na tom opět vědomě pracovat. Jde to pomalu, ale jde. Pokud skutečně z hloubi srdce cítím, že něco chci říct, udělat, napsat, komentovat, zveřejnit – udělám to. A už neřeším reakce. Má to zajímavý efekt – žije se mi lépe! 👌

Bůh: Ale že těch programů je, co?

Já: No to mi povídej… 😉🤦‍♀️.

Bůh: Jak jsi správně řekla – pořád je na čem pracovat.

Jak tě tak poslouchám, tak si vedeš docela dobře. Umíš nalézt odpovědi a řešení sama v sobě. Nehledáš je někde venku nebo u někoho.

Tak mohu se zeptat proč vedeme tento rozhovor?

Já: Asi pravdu, co…?

Bůh: …jak jinak 👌

Já: Cítila jsem chuť napsat článek. Věděla jsem o čem. O tom jak to mám právě já a co s tím dělám. Jenže já raději mluvím než píšu, tak jsem nevěděla jak to napsat. Napadl mě rozhovor s tebou.

A taky jsem si říkala, že by to mohlo pomoci ostatním zvládat těžké chvilky … 😏😉.

Ale hlavně ten rozhovor pomohl mě. Už chápu, že ne nadarmo se říká, pomůžeš sobě, pomůžeš i ostatním. Jak si tak povídáme, vrací se mi do duše klid a víra v sebe. Zaměřuji se na to co skutečně reálně JE a co mám. Ne co si MYSLÍM.  A mám toho hodně. Nejen materiálně, ale hlavně v sobě. Ačkoli myšlenky se mě snažily přesvědčit o opaku.

Bůh: Tak se tě tedy zeptám znovu. Jak se dnes cítíš?

Já: Bože! No výborně! Jak jinak? 🧘🏻‍♀️👌