Jak si udržet naději a zdravý rozum?

Tento týden měl skončit nouzový stav. Očekávali jsme takové to kolektivní zajásání „No konečně!“ a byli jsme mnozí plní naděje, že se pomalu začne vše vracet, nechci říct přímo jak to bylo, protože doufám, že to nějakou změnu s námi udělalo, ale doufali jsme v návrat k „normálnímu“ životu.

Nastal však paradox – aniž vlastně skončil „minulý“ nouzový stav, byl zaveden nový.

A tak zbývá pro mnohé z nás opět NADĚJE.

Když jdou věci dobře, většinou nic neřešíme. Teprve když se nedaří, přichází naděje.

Jak ji tedy nalézt a udržet si ji v těchto dobách?

Mohli bychom to shrnout do dvou přístupů:

  • Nadějné myšlení – máme před sebou nějaký jasný cíl, ať už je to úspěšné složení zkoušky, plánování dovolené, nákup nějaké věci, něco nového se naučit apod. A přemýšlíme jak se k tomu dostat, vymýšlíme cesty a strategie k našemu cíli, když nevyjde plán A nalezneme plán B. K tomu je důležité mít motivaci, snahu a důvod proč to vlastně vše děláme, proč je to důležité a co mě může na této mé cestě ke splnění přání udržet. Je to to něco, co nám zabrání nad tím mávnout rukou a vzdát to. Je to naše odpověď na naše PROČ to vlastně děláme. S tím souvisí i to, že na to nemusíme být sami. Umět si říct o pomoc či přijmout nabídnutou ruku k pomoci. Není tajemstvím, že lidé, kteří umí pomoc či radu přijmout nebo si o ni říct a nežijí v té iluzi, že musí vše zvládnout sami a ještě ke všemu na jedničku, jsou úspěšnější, vyrovnanější a plní naděje.

Nadějné myšlení je něco, co je reálné a dosažitelné, co můžeme ovlivnit a co můžeme kreativně tvořit.
  • Prožitek naděje v hlubším slova smyslu – tady už nejde tolik o myšlení, ale o emoci, prožitek, pocit. Jde o hlubší prožitek věcí, které nemůžeme primárně ovlivnit. Můžeme mít naději, že se naše sny splní, ale v životě jsou situace, které nemůžeme sami ovlivnit. A tady přichází spíše víra a důvěra, že věci dopadnou dobře i přesto, že nemáme věci pod kontrolou.
Je to stav, když jsme už vyčerpali všechny možnosti, když už není nic, co bychom mohli reálně ovlivnit, ale stejně nepropadáme depresi či úzkosti, ale věříme, doufáme a držíme si palce.

Jde o jemnohmotnou energii, kdy prožíváme svůj život jako smysluplný, nadějný a důležitou složky zde tvoří dobré vztahy, spiritualita a víra.

Naděje se dokonce stala i objektem zkoumání na vědecké úrovni. A byl proveden výzkum, kde se zjišťovalo:

  • Co si lidé nejvíce přejí a v co doufají?
  • Co pro splnění svých nadějí dělají?
  • Kdo nebo co je jim hlavním zdrojem naděje?
Na první otázku vědci zaznamenali nejvíce tyto odpovědi:
  1. Šťastné partnerství, manželství či rodina.
  2. Zdraví – vlastní a našich nejbližších.
  3. Dosažení harmonie a klidu v životě.
  4. Dobré a důvěrné vztahy s ostatními lidmi.
  5. Osobní nezávislost a svoboda.
Na druhou otázku lidé nejčastěji odpovídali takto:
  1. Hodně přemýšlím a analyzuji okolnosti.
  2. Hodně čtu a informuji se.
  3. Přijmu zodpovědnost a zaangažuji se.
  4. Motivuji svou rodinu a své přátele.
Na třetí otázku kdo nebo co je lidem zdrojem naděje, vědci dostávali nejčastěji tyto odpovědi:
  1. Manžel/ka, partner/ka.
  2. Dávám naději sám/sama sobě – je to odpovědnost každého člověka vůči sobě.
  3. Přátelé.
  4. Obyčejní lidé, kteří obdivuhodně zvládají svůj život.
  5. Rodiče, prarodiče.

Co z toho pro nás vyplývá a čím se můžeme inspirovat?

Ukázalo se, že právě lidé s nadějným myšlením, kteří mají před sebou nějaký cíl, na něco se těší, pro něco žijí, zvládají náročná období, jako např. právě toto období pandemie, mnohem lépe.

Neztrácí naději. Tito lidé mají nižší hladinu stresu a vyšší sebepřijetí – jsou na sebe hodní, nekritizují se za to, že se něco nepovedlo, nenadávají si. Mají také vyšší míru soucitu a laskavosti jak k druhým, tak také sami k sobě.

Lidé s pocitem spíše prožívané naděje dokáží věci a okolnosti „pozitivně přerámcovat“. To znamená, že si řeknou: „no dobrá, není to tedy žádná nádhera co se zrovna děje, mohlo by to být lepší, ale dobrá, nemůžu sice do práce, tak začnu konečně chodit na dlouhé procházky, budu se více věnovat dětem, partnerovi, koníčkům…“.

Jde o schopnost nacházet i na náročných okolnostech nějakou světlou stránku. A tito lidé jsou samozřejmě vůči stresu také odolnější, nadějeplnější, mají větší vnitřní klid a nadhled.

Tito lidé mají i aktivní přístup k životu. Nečekají „až se to přežene“, ale hledají cokoli, čím by se, v rámci možností, zabavili, co jim dává smysl a co je uchrání před pocity marnosti a apatie, či bez-naděje.

Velkou roli hraje také emoční podpora – nemusíme si hrát na tvrďáky, co to zvládnou sami. Lidé co dokáží přijmout pomoc, umí si o ni i říct, dokáží se svěřit se svými problémy a obavami, tak tito lidé mají „vyšší“ stupeň naděje a daří se jim lépe překonávat krizová období.

V tom všem nám může pomoci spiritualita a víra – ať už je to modlitba, meditace či rozjímání, pobyt v přírodě. Je to něco, kde vnímáme přesah či jednotu se vším a víme, že vše má svůj vlastní smysl a vše se děje k našemu prospěchu (ikdyž to tak zatím nevypadá).

Naopak rezignace, vzdávání se a sebeobviňování vede k pocitům beznaděje. Je to pravý opak sebelásky a sebesoucitu.

Neznamená to hledat chyby v druhých, ale ti, co je hledají pouze v sobě, mají na sebe přehnaně vysoké nároky, jsou na sebe příliš kritičtí a přísní, tak ti se vlastně vnitřně velmi intoxikují a má to velký vliv na duševní zdraví člověka.

Jak posílit nadějné myšlení?

U věcí, které můžeme ovlivnit:
  • Stanovit si konkrétní, dosažitelné cíle – např. „chci být zdravý“, ale co to přesně pro nás znamená? Pro někoho dobrou fyzičku, pro jiného zdravou bio stravu, pro dalšího hlavně duševní zdraví. Pak už jde ruku v ruce
  • Plán, jak to udělat. Hledání různých cest a možností k jeho dosažení. Jako GPS – zadáme jasný cíl cesty a ona nám nabídne různé „trasy“. Lidé, kteří mají otevřenou mysl a netrvají na tom, že se vše musí dělat jen jedním způsobem, nepreferují pouze jednu možnost, ale jednají kreativně, tak tito lidé mají také větší naději a oplývají vnitřním optimismem. A také častěji svých cílů dosahují. Abychom však na té cestě nevyhasli a předčasně to nevzdali, je nutné
  • Posilovat svou motivaci a vůli – jeden z klíčových faktorů, který ovlivňuje naději. Buď nás vede vpřed anebo je to naše brzda. Je dobré si připomínat naše motivy a důvody, smysl toho, proč to vlastně děláme, proč je to pro nás tak důležité. Např. pokud je můj cíl být zdravý a mít dobrou fyzičku a dal jsem si předsevzetí, že tedy budu každý den vstávat o 15 minut dřív a cvičit, a nechce se mi, tak zde je dobré si připomenout proč jsem si toto předsevzetí dal. Vím proč to dělám a vím, že každý den, alespoň chvilku, pomůže zlepšit moji fyzičku. A když už se nám to daří dělat konkrétní kroky a svých cílů dosahovat, nezapomínejme na
  • Pochvalu a ocenění. Nechtějme udělat velký skok z bodu A do bodu B, to mnohdy ani není možné. Ale jak známo, každá cesta začíná prvním krokem. A to může být třeba „jen“ rozhodnutí něco ve svém životě změnit a už „jen“ to je důvod k pochvale. Nezapomínejme se proto ocenit a pochválit za vše to, co se už podařilo, za investovanou energii i čas do našeho cíle. Někdy se moc ženeme vpřed a chceme zdolávat jednu překážku za druhou, ale dopřejme si čas se zastavit, ohlédnout se zpět a ocenit se za to, jaký kus jsme už zdolali. A někdy se také nezadaří a něco nás zastaví a je důležité
  • Překonat zážitek dílčího neúspěchu – to se prostě stává, ale nemělo by to vést k negativnímu myšlení, že „tohle“ se teda nepovedlo, tak „tamto“ se určitě také nepovede a bude to katastrofa. Někteří z nás jsou skutečně velmi šikovní ve vytváření katastrofických scénářů. Nepodaří se jedna věc a nás to mnohdy svádí k pesimistickému myšlení, že se tedy už nic nepodaří. V tuto chvíli je dobré se zastavit a získat větší nadhled , zda skutečně jeden dílčí neúspěch má tu moc nás odradit od našeho vytčeného přání. Většinou zjistíme, že ne. Ale může to být něco, z čeho se můžeme poučit a využít to pro příště. Pozor ale na
  • Falešné naděje – to je něco, co má skutečně minimální šanci na úspěch. Je to fantazie, iluze či jen „zbožné přání“. Pokud je můj cíl zdraví, tak stárnutí zřejmě nezastavím nebo pokud skutečně nemám hudební sluch a opravdu zpívat neumím, tak Carnegie hall ze mě fakt na zadek nesedne.

Jak zvýšit prožívanou naději a kde ji brát?

U věcí a situací, které nejsou zcela v naší moci a nemůžeme je ovlivnit.
Z hlediska času:
  • Z minulosti3 dobré věci denně a deník vděčnosti. Obě metody vedou ke zvýšení duševní pohody. Lidé, kteří každý den večer ulehají s myšlenkou na to, co se jim ten den podařilo, co je potěšilo, za co jsou vděční, kdo jim co pěkného řekl (nebo oni jim), nebo co se alespoň nepokazilo, vykazují skutečně vyšší míru duševního klidu  a pohody. Pokud zaměříme pozornost alespoň na 3 světlé stránky v každém dni, tak to samo o sobě ještě zázrak nedělá. Je důležité si při tom uvědomit, jakou roli jsme v tom sehráli my sami. Zjistíme, že velkou. Možná jsme si zapsali, že dnes svítí slunce a někdo se na nás usmál. A myslíme, že to s námi nesouvisí. Ale souvisí – my jsme ti, co si toho všimli, co to zaznamenali. Jsme ti, co se na chvíli zastavili a ocenili to. Všimněte si, že cokoli dobrého ten den přinesl, vždy jsme byli u toho a hrajeme v tom nějakou roli. Psaní deníku vděčnosti má velký smysl – jednak je to pěkné čtení, když jím listujeme zpět a jednak tím zaměřujeme pozornost na to dobré, na světlé stránky a neupadáme do negativity, pesimismu a beznaděje. Můžeme si z toho vzít i poučení a motivaci pro příště – že tedy opět vstaneme od toho počítače a půjdeme ven, oceníme, že je opět krásně a na někoho se opět usměju a zlepším den jemu i sobě – a naše nálada se ihned zlepší. Při zapisování alespoň 3 dobrých věcí za den nejde jen o radost, ta může být vrtkavá. To není jen „obyčejná“ radost, že se něco povedlo. Ale můžeme pocítit i vděčnost. Vděčnost je něco hlubšího, trvalejšího. Kdybychom se teď měli zamyslet nad tím, za co jsme opravdu vděční, možná zjistíme, že to jsou takové ty základní pilíře našeho života. Života zdraví našich blízkých a to, že můžeme být s nimi, že můžeme třeba jen v omezené míře dělat to, co děláme (v nynější omezené době). Stejně jako si zapisujeme 3 dobré věci za den, můžeme si zapisovat i 3 věci za co jsme vděční. Není tajemstvím, že každodenní vyjadřování vděčnosti vede ke zvýšení tělesného i duševního zdraví. Vděčnost můžeme i „povýšit na vyšší úroveň – např. osobním vyjádřením vděčnosti a ocenění někomu, kdo nám pomohl. A my víme, že vše je propojené a právě mezilidské vztahy jsou jedním z pilířů naděje. Není to o tom potlačit negativní věci a dělat, že tu nejsou, ale právě v této době si všímat věcí dobrých, které jsme např. dosud brali jako samozřejmost a přehlíželi je. Všimnout si věcí, které tu jsou navzdory všem krizím – dobré vztahy v rodině nebo mez přáteli, ocenit je a být za ně vděční.
  • Z přítomnosti – občas se zastavit, nebo zpomalit v tom běhu dní a vychutnávat si přítomnost „tady a teď“, vychutnat si dobré jídlo, povídat si s přáteli (třeba online nebo po telefonu), zapojit všechny své smysly, vychutnávat si vše „to dobré“. Když to povýšíme na vyšší úroveň – dovolit životu nechat se odehrávat, bez toho aniž bychom posuzovali zda je to „dobré či špatné“ a jen se stát součástí tohoto prožitku. Ocenit i to, že jsem si na sebe udělal chvilku čas a dal si kafe. To je něco, co má na naději velký vliv a tím i na naše duševní zdraví.
  • Z budoucnosti – je důležité se na něco těšit (vánoce, narozeniny, dovolená). Těšení se na něco je velký zdroj energie a všimněte si, že malé děti to umí dokonale. Těšit se můžeme s otevřenou hlavou, že až všechno přejde (a ono to skutečně přejde), budeme aktivnější ve všem, co nám dává smysl. A je jedno kdy to bude, ale těšit se můžeme pořád. A to „těšení“ nám nikdo nevezme.
Z hlediska mezilidských vztahů:
  • Rozvíjet a udržovat blízké vztahy – lidé nejvíc čerpají naději právě od druhých lidí, jak bylo už napsáno, nejvíce si cenní mezilidských vztahů s nejbližšími.
  • Vyjadřovat uznání, ocenění a vděčnost – když si nenecháme ten blahodárný pocit vděčnosti jen pro sebe, ale všimneme si a oceníme úsilí i druhých a upřímně jim poděkujeme, je to významný činitel k udržování mezilidských vztahů.
  • Odpouštět sobě i druhým – ať už vědomě či nevědomě, všichni jsme si někdy něco udělali. Možná právě nastal čas „nechat to být“, odpustit druhým, ale i sobě, přestat se obviňovat a vyčítat si věci, které se staly či nestaly. To je to, co můžeme v této době posilovat a prohlubovat tak naše vztahy, aby se právě staly tím pilířem, o který se   v těžkých dobách můžeme opřít.
  • Projevovat laskavost a ochotu pomoci – lidé, kteří jsou laskavější a jsou ochotni nezištně pomáhat druhým (dobrovolníci), jsou více odolní vůči stresu a mají více nadějné vyhlídky do budoucna a svůj život vnímají jako bohatší.
Smysluplnost a spiritualita jako zdroj naděje:
  • Smysluplné aktivity – cokoli co neděláme jen pro sebe, ale co má nějaký dopad pro naše okolí, pro příští generace, pro zvířata, pro přírodu, zemi, planetu. Nemusíme doslova zachraňovat celý svět, ale v rámci svých možností cokoli smysluplného uděláme, zvýšíme tím naději, že svět kolem nás se může alespoň trošku zlepšit. A tady přichází uvědomění, že jedinec skutečně může ovlivnit celek.
  • Život v souladu s vyššími hodnotami – lidé s těmito hodnotami mají vyšší morální „kompas“, žijí v souladu se svými vnitřními hodnotami, což jim dává hluboký pocit naděje a smyslu.
  • Meditace, modlitba, rozjímání – když odhlédneme od toho, že jsme jen nějaká malá bezvýznamná oddělená jednotka ve vesmíru, ale připustíme propojenost se vším a se všemi, přináší nám to a posiluje v nás naději a pocit sounáležitosti a užitečnosti. Ať se děje cokoli, jsme součástí něčeho vyššího, co má nějaký smysl – to v nás vyvolává pocit naděje.

A na závěr si dovolím citát, který hezky vysvětluje celý princip naděje a smyslu.

Platí, že investice do našeho pocitu naděje a do naší duševní pohody, je to, co můžeme udělat pro lidi kolem nás a pro ty na kterých nám záleží.

“Lepší je zapálit alespoň malou svíčku, než proklínat tmu.”

Konfucius

 

Záznam z  přednášky psycholožky  Aleny Slezáčkové
www.pozitivni-psychologie.cz