Důmyslné umění jak skutečně “dávat”.

Za pár hodin přijde pár na kurz masáže pro partnery💑. Využívám času než přijdou k malému zamyšlení…

Motivací ke kurzu bylo naučit se dotýkat partnera tak, aby se mu to líbilo a našel v dotecích zalíbení. Paní se mi svěřila, že miluje dávání doteků, navíc pracuje jako fyzioterapeutka a její muž doteky “nemusí”. Ona sama prý také raději dává než dostává..
Při jejím vyprávění mi naskočil v hlavě‼ 

Skoro všichni “strašně” rádi dávají. Cokoli. Doteky, pozornost, pomoc a radu(mnohdy nevyžádanou)…

Ale umíme opravdu dávat?


Jsem dotekový terapeut tak se budu momentálně držet oblasti dávání doteků.

Jak to tedy udělat, aby naše “dávání” bylo skutečně pro druhé tak blahodárné, že se nám budou doslova blahem rozpouštět pod rukama? 🙄😉

Nechtějte pomáhat (dávat) – to v první řadě.

Ano, uznávám, odvážná výzva😮.

Pokud se snažím pomáhat druhým skrze dotek, tak ten vlastně nemá žádnou kvalitu a energii. Naši pozornost směřujeme spíš na problém v těle klienta či toho koho se dotýkáme. Nejsme uvolnění ani my ani náš partner či klient. V profesní praxi je toto zaručený návod jak vyhořet. Po 4-5 masáži jsme úplně vyčerpaní 👎🏻.

Navíc lidé, kteří tak rádi pomáhají druhým nedokáží vlastně pomoci sami sobě a skrze nabídku služby druhým či přes dotek hledají určitou kompenzaci svého nedostatku. Hledají naplnění, uznání, pochvalu, ocenění, očekávání,že mi to druhý vrátí, sebelásku či respekt . A svým způsobem si nevědomky berou, nedávají.

Pokud chceme docílit toho, aby náš dotek byl léčivý, je třeba vnímat jen své tělo, při doteku se zaměřit co se děje v mé kůži, v mém těle a ladit se tak na harmonii, jemnost a klid. To stačí samo o sobě, aby náš dotek byl léčivý, harmonizující a transformační.
Tím pádem nerozlišujeme, které energie jsou moje a které klienta či partnera.


Měli bychom cítit své tělo, potěšení a naplnění z doteku👌. Potom už nepotřebujeme vnější reakce jako jsou slastné povzdechy našich klientů, srdcervoucí díky za naše služby či jiné vnější projevy uznání a pochvaly. Je to samozřejmě příjemné a každého to potěší, ale už na tom nejsme závislí a nemrzí nás, když to druzí nedělají.

Pokud cítím ve svém těle (během masáže např.) slast, blaho, spokojenost, tak VÍM, že jsem odvedla dobrou práci.
Navíc – pokud připustím, že jsme jednota se vším, tak komu tedy vlastně chci pomoci? A jsme opět u toho, že mám být v sobě, ve svém těle. Tím nejlépe “pomůžu” druhému (asi na tom “všichni jsme jedno” něco bude, že … ).

Naučte se brát.

Kdo neumí si brát neumí ani dávat. To znamená, že musíme umět naplnit naše potřeby (ve všech oblastech života od sexuality až po uznání a respekt) a umět si o ně říct. Pokud to neumíme, tak si velice často spíše bereme skrze dotek než abychom dávali a projeví se to na kvalitě našeho doteku.

Naše těla jsou velmi inteligentní (a těla žen zvlášť) a okamžitě poznají, že “tady něco nehraje”. Také se dle doteku dá okamžitě poznat, zda to maséra baví či nikoli. Zda je dotek od srdce💖.

Nicméně braní je velice zdravé a léčivé a jediné co je třeba je souhlas partnera či klienta, popřípadě nastavení si hranic. Ale o tom jindy….😉👌.

No, chtěla jsem být stručná ale nějak to neklaplo 🙄😉. Díky, pokud jste dočetli až sem 🙏🏻😉.

Mirka Slívová