
Potřeby jsou kořeny pocitů.
Soudy o druhých jsou v podstatě vyjádření našich vlastních nenaplněných potřeb.
Například když někdo řekne: “Ty mi nikdy nerozumíš”, ve skutečnosti říká, že jeho potřeba pochopení není naplňována. Nebo když manželka řekne: “Ty jsi pořád v práci, tak asi máš svou práci raději než mě”, tak říká, že její potřeba intimity, potřeba blízkosti být s druhým není naplněna.
Když své potřeby vyjadřujeme nepřímo tím, že používáme hodnocení, přirovnání, posuzování, ostatní pravděpodobně slyší kritiku. A když lidé slyší něco, co jako kritika zní, mají sklon k tomu se buď bránit anebo přejít do protiútoku.
Když své potřeby vyjádříme přímo, zvýšíme šanci na jejich naplnění.
Je třeba si uvědomit jednu věc. Pokud nebudeme přikládat význam našim potřebám, asi to nebude dělat ani naše okolí.
Svá přání, ohledně našich potřeb, bychom měli formulovat jasně a hlavně pozitivně. Pokud se vrátím k příkladu s manželkou, kterou trápí, že její muž je víc v práci než doma, tak ne zrovna pozitivně formulované přání může být: “Přeji si, abys nebyl pořád v práci.”
Manžel vyhoví jejímu přání, usoudí, že má pravdu a zapíše se kurzu tenisu. To zřejmě nebylo přání, kterého chtěla dosáhnout. Sice se snažila vyjádřit svoji potřebu a přání, ale nedokázala to formulovat pozitivně a jasně.
Kladně a jasně formulovaná potřeba by v tomto případě mohla vypadat takto: “Přála bych si, abys alespoň dva večery v týdnu trávil doma se mnou a s dětmi.”
Naše přání by mělo být formulováno skutečně jako přání nebo prosba. Ne jako rozkaz. Pokud druhá strana bude mít pocit viny, když nám nevyhoví, nejedná se o prosbu, ale o rozkaz. Aby právě nedošlo ke špatnému pochopení, můžeme do naší prosby zahrnout sdělení, že chceme, aby našemu přání vyhověli jen pokud sami chtějí.
Záměrem takovéto komunikace není měnit lidi a jejich chování tak, aby bylo po našem. Jde spíše o to vytvářet vztahy založené na vzájemné empatii, upřímnosti, důvěře a respektu, které nakonec naplní potřeby všech.